Jak moc ti rozumím. Taky sama se dvěma dětma, školačky puberťačky. Zmítají s nimi hormony, loni byla máma ještě bohyně, letos už mají jiné vzory. Okolí mě vnímá jako veselou, pohotovou, všechno zvládající. No, jak kdy.
Nejvíc mě štve to, že doma to je neustále jak po výbuchu. Bordel všude kam se podívám. Povedlo se mi aspoň rozklicovat, že za pár let se doma nahromadilo takových krámů, hadrů a jiných předmětů, které vlastně vubec nepotřebujeme. Těžko se odhodlávám to nějak odtoxikovat. Stejně tak papíry. Ach jo.
Chlapske vzory naštěstí máme, mám dobrého přítele, co nás vezme někam na putování s dalšími muži. Děkuji jeho ženě, že nám ho půjčí, vždycky vracím nezneuziteho zpátky, oba jsou skvělí. On mi tak nějak nahrazuje tátu.
Ale jinak mi partner taky chybí. Co píšou holky, tak mě dodává naději, že se najdu s někým, s kým mi bude dobře. Taky už mi je přes 40. V tomhle věku už dokážu tolerovat malichernosti, ale co se týče těch důležitých věcí, nechci ze svých nároků slevovat.
Práce mi dělá radost, ale taky mi bere spoustu čas. Poznala jsem to na jaře, kdy jsem byla nejprve měsíc nemocná a pak další týdny v haranténě. Ta prisla vhod, po nemoci jsem nacerpala sily. Jenže pak místo toho, abych si s dětmi užila léto, tak jsem o prázdninách byla věčně v práci, najednou nebyli lidi. Bohužel finanční kompenzace byla malá a mě to znechutilo. To teď v mém vnitřním přístupu pociťují, do prace se netěším.
Pomáhá mi sluneční svit a pobyt venku. Kvůli práci jsem se naučila vstávat velmi brzy, vyloženě si užívám svítání. Večer pak padám na ústa, odpolední směny jsou pro mě krušné. Jak můžu, i kdyz zrovna nejdu do prace, ráno si přivstanu, jdu se projít, cestou koupím čerstvé pečivo, doma v klidu posnídám. Aspoň takovou hodinku si pro sebe udělám. Pak už mi jde všechno líp od ruky, aspoň dětem navařit a napéct, něco rychle poklidit, obstarat prádlo.
Jak mám volno, sednu na vlak a vyrazím někam na výlet. Dětem už se moc nechce. Kolikrát tedy sama. Říkám tomu "rande sama se sebou".