máto,
sama s dětmi je fičák, o tom žádná (mám to vyzkoušený vždycky jen na pár dní bez manžela a je to stres - že člověk musí myslet na všechno, a chybí ten druhý pár rukou). Ale zkus to trochu nakombinovat. Třeba vařte společně a buď si můžete u toho povídat, nebo si pustit písničky, audioknihu... a kluci se naučí vařit. A můžou pak vařit sami. Věci jako šunkofleky by mohl zvládnout i devítiletej. Podobně můžou s tebou jít na nákup - všichni se projdete, pokecáte, i kdyby pak počkali před krámem než nakoupíš a pak pomohli odnést věci domů... A nebo je ber sebou na střídačku, vždycky jednoho - já si s dětma nejvíc pokecám, když jsme sami. V našich podmínkách teda je to většinou během jízdy v autě - ale i třeba na těch běžkách a podobně. Hodně jim prospívá, když jsou na chvilku oddělení - jeden s rodičem, jeden sám doma atd. (mám děti ve virtuální výuce už čtyři roky, takže vím, jak moc náročné je, že jsme všichni pořád doma na jedné hromadě - občas je třeba hromadu rozpustit nebo naředit nebo překumulovat).
Dále - vaření - u nás se ustálilo na tom, že snídani a oběd si dělá každý sám (oběd typu zapečené tortille, ohřátí zbytků z předchozího dne atd. - já si dělám saláty - protože vstáváme, snídáme a obědváme v různé doby, dle školního a pracovního rozvrhu), a jen večeře jsou teplé a společné.

Co se mi osvedčilo byl rozpis - kdo má co který den na starosti. Každé dítě mělo jednou týdně "kuchyŇ" - tj. pustit / vyklidit myčku, setřít linku, zamést, vynést koš - a pak měli jednou týdně koupelnu a jednou týdně obývák (to si prohazovali). Tím odpadlo "proč pořád já a on/a nedělá nikdy nic" - plus prvních pár měsíců jsem do seznamu psala i sebe a manžela - praní, skládání, nakupování, vaření, úklid kuchyně ve zbylých dnech, popelnice.... aby bylo vidět, že se fakt "neflákáme" a aby to děti viděly černé na bílém.
Čistě to, že se rozvrh napsal, ubralo strašně moc na konfliktech a rozmrzelosti nad "dětskou prací".

Počítače - děti mají jeden pořádný na hry - manžel chtěl, aby měli každý svůj, a to jsem zatrhla - a tam pomohlo rozdělení na dny. Že měli každý své "hrací dny" a v ty ostatní se museli zabavit jinak. Dokud se střídali třeba po hodinách, tak to vypadalo tak, že si stáli za zády a prudili se a nadávali si kvůli každé minutě - takhle věděli, že v určité dny počítač nemají vůbec a docela je to motivovalo k hledání jiných činností a myslím, že to byl dobrý detox. BOhužel v době mobilních telefonů to není až tak účinné, ale možná vypínat wifinu?
Na synkovi v těch 12 -13 letech bylo vidět, jak moc mu počítač škodí, jak je z toho vycukanej, naštvanej, asociální - ten vysloveně potřeboval ty tři dny v týdnu NEBÝT s počítačem.

K těm mužským a domácím pracem - styl "pojď mi pomoct sestavit poličku" nefunguje, to bude s tím spousta ksichtů a keců... je potřeba poličku odevzdat a odejít (a modlit se, a mít připravenou lékárničku )... taky "poličky" (může to být třeba koš s ponožkama na spárování a poskádání) předávám třeba ráno s tím, že do večera to potřebuju - nenutím je dělat to hned teď v tuto minutu a už vůbec ne dělat to s nudnou nemožnou matkou ) Výsledek pochválím, případně nadhodím, že by se to dalo vylepšit, ale nereju a nekritizuju (u nás teda platí systém "nelíbí se ti to? tak si to udělej sám" - takže vařím jen výborné večeře a tak dále )

Čas sama pro sebe - vybuduj si ho - já jsem od narození dětí trvala na tom, že ráno nefunguju, dokud si v klidu nevypiju kafe, a když mám kafe, tak řeším jen požáry a tepenná krvácení - zbytek počká. Ono je to deset minut, ale je to deset minut, kdy "nemusím nic". Zkus si udělat taky nějaký takový odpočinek. Moje mamka mívala kafe po obědě - a zase nebylo to dlouho, ale to si sedla a luštila křížovky nebo si četla nebo si s námi povídala, ale byl to moment, kdy se neřešily zásadní věci. A byl to poločas na vydýchání se v krysím kolečku.

Dále - děti (jestli těm tvým je 9 a víc, tak rozhodně) dokážou pochopit, že maminka není králíček Duracel, a když řekneš "skliď ze stolu, mě strašně bolí hlava, potřebuju si chvíli sednout / lehnout", tak to bude fungovat. Jako nemůže tě bolet hlava každý den, celý den - ale říct jim upřímně "je mi mizerně, potřebuju si odpočinout, najděte si nějakou tichou činnost" takhle velké děti pochopí a jsou schopné respektovat. I maminka je jen člověk. A je i v jejich zájmu, aby se maminka "neporouchala" a byla schopná fungovat.