Holky, díky. Tohle jsou zajímavé úvahy: jasně, že nemá smysl čekat, až se složím, ale jak poznat, že už jde do tuhého? Vysvětlím:
1 - práce: Přesně jak píše šánti, vzít si OČR není ideální volba. V nouzi to budu muset udělat a čelit důsledkům (méně peněz, část práce na mě stejně "počká" ...) Ale už je nouze, nebo to ještě chvíli vydržím? (A mmch, jak psala Tante hned na začátku, myslím, že týden by nestačil)
2 - děti: Pomáhají, leccos umí a jsou schopné se naučit. Aby převzaly větší díl, musela bych víc zatlačit, např. je otevřeně informovat, že fakt už nezvládám. Moc se do toho nehrnu, ptž mám strach, co to s nima (s mladším) udělá. Oni taky velmi dobře vědí, že mají (skoro) jen mě. Nebudou se pak bát? Máte s tím některá zkušenosti?

A ještě dodám: hledala jsem tady (a našla) spíš nějaké pozitivní ponouknutí, povzbuzení, nasměrování. Dovedu si představit spoustu věcí, co "musím", nebo co bych měla. Teď to bylo spíš o tom, jak se z pohledu na tu horu přede mnou nezhroutit, ale pokud možno si cestu nahoru dokonce i užívat. U mnoha z vás jsem našla pochopení, díky, jste skvělé (a Filip skvělý ).