Do prčic, koronavirus je prostě průser, přišel, nikdo ho nechtěl, je to přírodní katastrofa, zasáhl do ekonomiky, zasáhl do vzdělání, musí se to nějak řešit, řeší se to průběžně, všichni se snaží, bude se to řešit dál, podle situace, opakování ročníku pro celou republiku je nerealizovatelnej nápad, fakt má cenu tady společně lkát, jak je všecko v prdeli? Tak dělejme všichni, co můžeme, teď distančně, až to půjde, tak jinak, působme na svoje školy, působme na úřady, ale vymýšlejme smysluplná a realizovatelná řešení.

Kvítko, pod tohle se taky podepisuju.
Já už jsem si prošla fázemi strach-zklamání-naštvání-beznaděj-rezignace-nenechám si zkazit život.
Po půl roce už mi taky unavuje a začínají mě už i vysírat neustálé nářky jak už bude jenom a jenom špatně a všechno se zhroutí. Epidemie jednou odejde, žádná epidemie tu není věčně, ano, budou nějaké škody, každý z nás je nějak dotčen, ale jakmile tohle skončí, zase budem normálně žít a fungovat. Pak budeme lepit škody zdravotní ekonomické, politické, vztahové, ale věřím, že se to časem všechno nějak utřepe.

Stojí za to si připomenout příběhy lidí, kteří přežili holokaust a podobné tragédie, daleko horší než součaný kovid a zamyslet se nad tím, jak je možné, že lidi zvládli přežít v naprosto nepředstavitelném prostředí. Když si vybavím, co mají ty příběhy společného, tak je nezlomná víra v to, že to skončí a urputná snaha si nepřipouštět skutečnost a i nenormálních podmínkách se snažit fungovat co nejvíc normálně.
V tomhle vidím cestu.