No já ho právě měla od března docela plný zuby, brala jsem to tak trochu jako krok k normálu, že se odhodlal konečně odjet.
Sama tuhle situaci u nás úplně dobře nenesu, nic zvláštního se mi neděje, jo, práce, online škola, máma kdesi, sporty nejsou a všechno tak nějak jen náhražky, ale horší je ten divnej pocit, jako v oparu, v podivným vězení a jsem taková polomrtvá, k ničemu.
A teď se teda zase vrátí, zavřeme se tu celá rodina a budeme s jídlem koukat na filmy, ach jo