Já si za sebe taky představovala, že budu žít tu a pak támhle. Jeden dědeček byl stavbyvedoucí vodních děl a druhý učil na univerzitě. Oba v zahraniční a tak nějak z principu se co několik let stěhovali. Hlavně ten první dědeček, protože dostavěli vodní elektrárnu a šlo se bydlet zase jinam. Naši to nechtěli a já to prarodičům záviděla.
Mám i práci, se kterou by to takhle dělat šlo, akorát jsem zjistila, že jsem líná. Co jsem si pořídila děti, tak sice ráda cestuju, ale stěhovat se mi nechce. Už roky vedeme diskuzi, že bychom asi měli jít na čas z pracovních důvodů do Vídně. Bližší zahraničí neexistuje a děti by se naučily jazyk, akorát jsme se k tomu neodhodlali a nejspíš ani neodhodláme. Lenost ze stárnutí je hrozná věc.