Ty 2. a 3. generace bývají někdy až neskutečně frustrované. Nepodařilo se jim prosadit tak, jak si představovaly, tak se vymezují, ale mají dost nabouranou představu vlastní identity. První generace si často splnila sen (pojedu do Francie, najdu si práci a moje děti budou chodit do francouzských škol), ale ta už druhá kouká na vrstevníky, kteří bydlí/jezdí líp a hlavně často stojí na rodinných základech (lepší školy, zajištěné bydlení, kulturní zvyklosti). Vidí, že nemají šanci a přesto si nějak potřebují udržet sebeúctu.