Jejda, rišulko, tahle diskuze by byla voda na můj mlýn. Já už tu distanční výuku fakt fest nedávám. Dvě děti na 1. stupni, samy si neudělají nic, veškeré hlídání spojení, úkolů, termínů, přihlašování, tisk, focení, úpravy, odevzdávání - všechno na mně. Do toho roční batole. Stále někoho odklánět a izolovat, když jeden nebo oba mají výuku. K tomu spousta "samostatné" práce a úkoly pro rodiče - všechny ty herbáře ap. Nikdy jsem pedagogem ani manažerem vlastních dětí být nechtěla, snažím se je vést k samostatnosti a teď mě tlačí do něčeho, co nechci dělat a nedávám.
Dál online hudební nástroje, nauky, skaut, distančně sport - vše nutné s asistencí rodičů. S nejmaldším se kvůli tomu prakticky nedostaneme ven, nemám čas se mu věnovat, o domácnosti a času pro sebe už ani nemluvím.
Připadám si jako otrok, čím dál tím víc mám chuť se na všechna nařízení vykašlat. Ačkoliv racionálně chápu, že kapacina zdravotnických zařízení má své limity, tak emocionálně cítím frustraci, jako by s námi někdo hrál nějakou ošklivou hru, jakobychom byli součástí nějakého hnusného experimentu... Jsem vyčerpaná, demotivovaná, nas.aná...