Byla jsem první rok v práci, stejně jako většina spolužáků z gymplu. Kluci tedy byli na vojně. V pátek 17.11. 1989 jsme měli sraz 5 let po maturitě. Netušili jsme nikdo nic. (Přesněji, byli jsme zklamaní, že to neprasklo už v r. 88, dokonce dvojosmičkovém a že budeme muset čekat dalších 9 let - přeháním).
Určitě nejméně týden předtím jsme se navzájem obtelefonovávali a navštěvovali kvůli předání informací o srazu.
Na srazu byly jen holky (jak jsem psala, kluci na absolventské vojně). 2 medičky přišly rovnou ze státnic - jedna z nich z marxáku, asi byla poslední, spolu s pár spolužáky, kdo tuhle státníci musel mít. Další 3 medici byli na "nějaké povolené studentské demonstraci", čekali jsme je, měli přijít později. Nedorazili. A my ráno po srazu přišli domů a teprve během dne a víkendu se dozvídali, co se vlastně stalo....
Byla to nejkrásnější doba, kterou jsem jako občanka ČSSR a později ČR prožila. O to horší je deziluze, kterou zažívám ze společenských poměrů teď. Ale NIKDY bych nechtěla zpět normalizaci.