No, já jsem rodila v 80. letech, dvakrát. Manžel se sennou musel rozloučit ve vestibulu, sestra mě natlačil a do výtahu a adieu, manželé u porodu neexistovali. Ani žádné návštěvy, ani telefony. Sepsali se mnou anamnézu, oholili mě, dostala jsem klystýr a šup se mnou na hekarnu. Tam se jim zdálo,bez to nepostupuje, Pichlík mi oxytocin, to už se pak nedalo ani číst. Pak přišla sestra a "pan doktor vám píchne vodu" a potom šup na sál. Myslela jsem, že už budu řídit, ale na, jen jsem se tam sbíječka a brečela a dva maníci na štaflích nade mnou opravovali zářivku. Taky mi jedna soucit a sestřička říkala" vy nadelate s porodem, počkejte až vás budou bolet zuby! Samotný porod mě nebolelo vůbec, zato sítí 22 stehů bez umrtveni, to bylo zuzo. Dostala jsem vynadání, že sebou skubu a poté ctyricetstpnovou horečku.Trvalo to 45 minut, než mě zásilku. Pak mě nechali 2 hodiny na chodbě, dítě mi je letmo ukázali a odnesli ho na novorozenecke, odkud nám děti po třech hodinách vozili na kojení. Byla jsem v šesti lůžkovém pokoji, měly jsme společnou sprchu pro celé patro, hnusné olezle kachličky z 50. let, rezavé sprchy, z nichž cural vlažný pramínek vody. Vložky byly prkna a na každé vizitek jsme musely ležet s roztaženýma nohama a ukazovat vložky. Udělali nám přednášku o nutnosti kojení a ukázali nám, jak se koupe miminko. Můj BM viděl svoje dítě až 5 dnů po narození, když si pro nás přijel do porodnice. Mám pocit, že dnešní maminky by takové podmínky nedaly a my jsme byly řady, že se o nás ti přepracování a kolikrát protivni doktoři a sestry starají a že nemusíme rodit doma a bát se, že umřeme my nebo naše dítě. Pro svoje děti bych udělala cokoliv a malé nepohodlí pár dní v porodnici je to nejmenší.