Na léčení v Karlových Varech se slabou cukrovkou a obezitou jsem byl v létě v 16 a v 18 letech, čili v roce 1987 a 1989 v létě. Už si nepamatuju jméno toho lázeňského domu - intru pro SŠ v Sadové. Už od ZŠ mne nebavilo domů z táborů, ŠvP apod. psát, ale volal jsem občas telefonem. Vždy jsem zkoumal z telefonního seznamu příslušné předčíslé do Prahy, ještě nebylo sjednoceno všude 02. A někdy jsem volal z automatů, které byly hloupé a nepřerušili to po vyčerpání koruny, jindy z pošty na účet volaného - rodičů, nebo babičky.

Z prvního pobytu jsem se potom vracel letadlem. Bylo to ještě před posledním zdražením na nehorázné částky. A tak jsem zjistil, že ČSA letí do Prahy za 180,- Kčs a někde jsem našel, že mi proplatí asi 60 Kčs. Ukecal jsem rodiče a ti autobusem den předem odvezli vše, až na jeden kufr. Do toho se mi ale nevešlo rádio (ohromnej tranzistorák s kazetami) a ten jsem strčil do socialistické silonové tašky a vezl jako spoluzavazadlo. Odjel jsem autobusem na letiště Olšová Vrata, což je dost daleko směrem ku Praze a zase Ruzyně směrem ke Karlovým Varům. Když jsem přišel na osobní kontrolu, tak mne policajt začal vyslýchat, co to mám v té tašce. Říkal jsem, že rádio a že se mi nevešlo do kufru. Že jedu z léčení. Začal mi mluvit do duše, že má taky tak starého kluka a že by nechtěl, aby se mu v letadle něco ošklivého stalo. Trval jsem na rádiu, tak mi řekl, abych ho pustil, strčil jsem ho do zásuvky a já tam měl naladěnou Svobodnou Evropu. Rychle jsem přelaďoval na něco konformního. Tak mávnul rukou ať jdu.

Letadlo mělo asi 2h zpoždění, tak jsem seděl na lavičce a koukal na prázdné letiště. Pak vyjela letištní hasičská hotovost a přistálo cosi širší než delší. Vlastní let byl spíš delší skok. Ani jsme nenabrali výšku, a už se šlo na přistání. A pak na letišti už byli rodiče a autobusem jsme jeli domů... Mezitím už byl autobus z Varů dávno v Praze.

Během druhého pobytu jsem nemohl jet na chmel a tak jsem neměl splněný zápočtový předmět Společensky prospěšná práce. Přes něj a přes dějiny MDH a KSČ mám razítko ŠKRT. Bohužel, táta během toho druhého pobytu v nemocnici umřel, tak jsem jel domů skoro rovnou na pohřeb.