"Večer se rozhodneme, ráno naházíme a zmizneme"

to by se mi líbilo, ale můj muž by to nepřežil a děti by zešílely
oni mají extrémní potřebu plánovat a vědět, co kdy bude... nejvýstižnější je historka, kdy dcera přijela z tábora, úplně nadšená a její první bylo "mami, oni tam měli nástěnku a na ní byl papír a na něm bylo, od kolika do kolika se bude co dělat, to bylo SUPER!!!"
a já, věčně ztracená v čase a prostoru, se jim raději podřídím a o nějakém spontánním výletu si nechávám jen zdát

jo a jednou jsem muži říkala, že by se mi líbilo jet autem po čr, zastavit, kde se nám bude líbit, najít nocleh tam, kam dojedeme k večeru... on se usmál a povídá "a kterým směrem bys chtěla vyjet? že bych naplánoval trasu a něco objednal..."