Rose,
jo, u autobusu to znám taky... "Jak je možný, že NEVÍŠ, kdy to přesně jede???" "Šmarjá, to je jedno, jezdí to každou chvíli..." "Ale jak můžeš někam jet a NEVĚDĚT, kdy přesně jede autobus???"
Je teda fakt, že s věkem ho to trochu přešlo, resp. asi si spíš zvykl, že to se mnou jiné nebude a už se neobtěžuje s výčitkami. Teď už je ve fázi protočení očí a útrpného "už zase!". Na druhou stranu, od jiných sice vyžaduje přesné plány, ale sám si je vytvářet odmítá, protože to je "moc práce".
Kde se to bere, to nevím. Z naší rodiny to nemá, protože dobrodružná povaha je asi tak to jediný, co jsem zdědila po své matce a ta to zas zdědila po dědečkovi. Ovšem u mámy je to extrém, to už syn nedává vůbec, protože máma je navíc dětinsky bezprostřední a všechno nahlas komentuje, včetně hovorů o cizích lidech, kteří to samozřejmě slyší, takže jakékoli výlety s babičkou jsou pro syna ještě stokrát horší než se mnou.