Nevím, jako dítě jsem to nepoznala, netuším, jestli někteří z lidí v romském ghettu v mém rodném městě měli či neměli střechu nad hlavou.

Teď je svým způsobem na hraně bezdomovectví jeden můj blízký kamarád. A tak zblízka vidím, jak "je to hned". V jeho případě z úplně normálně fungující rodiny s malým dítětem - jeho partnerka odešla ze dne na den s jiným mužem, on sám z jednoho platu neutáhl nájem, navíc na něj byla psaná půjčka, kterou si s partnerkou spolu vzali na maličkou chatičku... takže po měsíci musel z toho bytu pryč...
Takže teď bydlí v té chatičce bez vody a elektriky (tedy tím pádem není "bezdomovec" v plném slova smyslu, ale je to každopádně bydlené pro otrlé a k bezdomovectví se to víc než blíží), splácí na ni dluh, platí alimenty a když teď je kvůli covid zavřené jeho pracoviště, má asi o třetinu menší příjem a teda vychází fakt zuby nehty. Rodinu, která by mu pomohla (ve smyslu rodičů, sourozenců...) nemá.

Jako samozřejmě, uděláme všechno pro to, aby na ulici nepropadl, ale... vidím zblízka, jak je to náročný, a je to náročný i kvůli tomu, že je potřeba velmi opatrně pracovat s pomocí, aby to pro něj nebylo ponižující. Zachovat si důstojnost a vlastní soběstačnost je v takovýhle chvíli zatraceně těžký a přitom zatraceně důležitý.

Třeba pro jednu paní, která chodívala vybírat popelnice v mém minulém bydlišti, bylo hodně důležitý mi neříkat, že má hlad a potřebuje jídlo pro sebe a to až tak, že jí i z popelnice, takže když jsem jí dávala tašky s jídlem, tak jsme obě mluvily v módu, že "se stará o opuštěné kočičky a to jídlo je pro ty kočičky". bylo to tak pro ni myslím snazší. Ale je to každopádně těžký, už tou nálepkou "bezdomovec" si člověk jakoby podvědomě zařazuje a má tendenci jednat z pozice "něco takovýho by se mi nemohlo stát" a tendenci nevidět v tom druhém člověka, ale "sociální problém"... je to i pro mě náročný, no, pokaždý je to s každým člověkem jinak a leckdy mi trvá, než to nějak v sobě usadím do správných pozic.