Moje prababičky žily v Berlíně, městě hygieny, takže rodily už na počátku 20. století v porodnicích. Dědova maminka se tam rozvedla s manželem, byl karbaník, prohrál velké jmění. Zůstal jí velký byt a dvě děti, ona sama měla obchodní školu, takže dělala několika firmám účetnictví. Během toho musela nechávat děti doma, protože posluhovačku měla jen na velké úklidy. Takže děda vždycky vyprávěl, že ho starší bratr posadil pod necky ve svátečních šatičkách a vypustil na něj vodu z prádla, nebo že rozstříhali polštář a maminka je viděla v okně, jak vyhazují ven peří a křičí, že sněží.

Později je hlídali podnájemníci, což byli často ruští inženýři, po první světové válce se Německo začalo sbližovat se Sovětským Ruskem. A jeden z nich ho bral v neděli na fotbal a nosil si foťák. Ale nefotil fotbal, děda se divil, ale z tribuny bylo vidět na blízké letiště. Naučili dědu dobře hrát šachy, hrál jeden čas i první třídu.

Babička byla z bohaté rodiny, její otec měl lakýrnickou a nábytkářskou manufakturu, kde vyráběl na klíč nábytek pro obchody. Vždycky si pamatovala, jak před začátkem lakování se musela ukončit veškerá truhlářská činnost, spláchnout podlaha, jak pan mistr obcházel v rukavicích a kontroloval bezprašnost různých míst. Pamatovala na hyperinflaci, na pokus o Spartakovský bolševický převrat ("Pryč od oken, bude se střílet"), na to, že jednu chvíli stál její klavír, na který nechtěla hrát totéž, co za 3 týdny vajíčko. Že ženy zaměstnanců chodily 2x denně s nákupní taškou pro výplatu, aby za ni něco koupily. Jak chodily do Sokola a do národních spolků a v neděli do české školy na velvyslanectví.

V Praze pak po válce žily v 41m 1+1, tam jsem se narodil i já, žilo nás tam 5. Pak jsme v tomhle bytě ještě žili my s manželkou a dvěna dětmi do 11let ADHD syna. U něj jsme uvažovali, zda neexistuje síťka na postýlku, protože z ní uměl ve 3/4 roce vylézt. Dřív než chodil si přisunul židli k širokému parapetu na okně v 6p. a koukal dolů. Jindy se překulil ooblečenej do připravený vany. Jindy vytrhl přístrojovou zásuvku od holicího strojku a cucal ji a prý vrněl. (Já zase zapojil dětskou bateriovou lampičku do 220V zásuvky.) Moje máma i můj syn (+-4r.) prošli zasklenými dveřmi ve vzteku, když byli nechaní v pokoji. Syn se ale později chlubil, že není blbej a mlátil do nic kyblíčkem. Taky ale vytáhl dcerku která v dětském brouzdadle upadla a zůstala hlavou ve vodě, než jsme doběhli těch cca 40m.