Kat, po sté, bavím se o nemohoucích lidech, nezřídka ze změněnou mírou možnosti rozhodnout se.

Pokud mi zblbne ve sto letech máma, naložim jí a jede ke mně, u otčíma tu jistotu hledám. Mohu ho tedy samozřejmě nechat tam, kde je, na vesnici, na éčkové adrese, bez dobré přístupové cesty, s plynovou bombou na vaření, se zanášející se žumpou, ať se , kurník, rozhodne a zařídí, má občanku .

Já furt nechápu (a asi nepochopím nikdy) co máš za utkvělou představu, že já rozhoduju o mentálně svěžích lidech , jak bych to jako měla udělat?