Moje babička zemřela v LDN, bohužel. Zvažovala jsem jednu dobu, že si ji domů vezmu, ale velikost našeho bytu a hlavně jeho dispozice to vylučovali (babička byla nechodící, nebylo by třeba jak ji dostat do koupelny).

Pak mám ještě 80 letou mámu. Moje máma byla vždycky zvláštní, hádky a spory vyhledávají a s neuvěřitelnou schopností udělat z čehokoli velký problém, zkazit všem náladu a rozervat vztahy. Vlastně díky ní většinu svých příbuzných neznám, rozhádala se s nimi ještě než jsem se narodila. Moje máma také nic nechce, nepotřebuje - nechce zažádat o byt v domě s pečovatelskou službou, protože "já se o sebe přece postarám", nechce zažádat o příspěvek na péči "protože já se..." A je jasné, že se o sebe nepostará. Viděla jsem to, když zemřel táta, snažila jsem se to řešit, stálo mě to spoustu sil, nervů.... což by bylo logické, kdyby se spousta věcí řešila předem a ne až v momentě, kdy nastala skutečná krize. Jenže ona nic řešit nechtěla, protože "já se přece....". Já vím jedno, já si svojí mámu domů nevezmu. Zní to možná ošklivě, ale ona by celou moji rodinu rozložila a mě zničila. A protože má občanku a nic nechce, není ani možné se snažit s předstihem řešit situaci, kdy už nebude moct. Už hodně špatně chodí, tak dlouho dumala zda endoprotézu ano nebo ne až to vyřešil koronavirus. A lepší už to nebude.