Ropucho, to mi přijde smutný, i když to chápu. Nedovedu si představit, že bych psa neměla, psi mně provázejí od dětství celoživotně a řict si, že už si dalšího nepořídím, protože jsem stará, je nemyslitelné a takové definitivní. Mojí mámě je přes 70, má skvělou 11letou nahatou holčičku /nemá jí od miminka, brala si jí před dvěma lety od nemocné paní, jela jsem pro ní do Ostravy/, která je oficiálně psaná na mně a kdyby se s ní cokoli dělo, tak prostě bude u nás. Ten náš psí truhlíček by to jen uvítal a ona je na nás zvyklá. Já teda doufám, že to nebudu muset řešit brzy, ale kdyby cokoli, promyšlené to je a navíc ona je dokonale vychovaná, tak dokonale, že to nezvládla zhatit ani moje veškeré psy rozmazlující máma Pes jí naopak donutí chodit ven.
Když mi umřel můj první vlastní pes, kterého jsem si koupila v dospělosti a čekala si dva roky na to, až se narodí v té barevnosti, kterou jsem chtěla, pak s ním projezdila svět a dochovala ho doma ve zdraví do 17 let, aby mi pak umřel v náručí, tak jsem asi tři týdny říkala, že psa už nechci. Po třech týdnech jsem začla hledat štěně a měla štěstí, že se zrovna jedno našlo přímo pro nás. Jeli jsme se na něj podívat z Prahy do Ivančic když mu byl měsíc a dcera si pak vyrobila odškrtávací kalendář, kde si odpočítavala dny, něž jsme si ho mohli vzít. Doufám, že s námi vydrží taky tak dlouho a už teď vím, že rozhodně nebude poslední.