Ženský, nechte prosím vás, ty děti na pokoji ! Já jsem ve věku rodičů, vlastně už i prarodičů, a s nevolí vzpomínám na ty věčné řeči o nevděku ze strany mých rodičů a prarodičů. Kteří mi dopřáli to i ono a vděk nikde. Já to piáno nechtěla, ani na ten tenis jsem chodit nechtěla, na dovolené jsem se kolikrát otravovala, nabízené oděvy jsem nenosila.... Neustálé očekávání vděku mě neustále otravovalo. Pochopte, že děti (a zhusta i manželé) vděk projevovat neumí. Mají nás rádi, jsou rádi za všechno, co pro ně děláme, ale proč a jak se ten VDĚK vlastně projevuje ? Děti vděk ani projevit nemohou, vždyť všechno co přijímají, přijímají od narození, tak jim to připadá běžné, normální a vděku nezaslouživší. Dávejte, když chcete, co chcete a přijměte, že většinou se vděku nedočkáte.
Termix má k vděku zkreslené vnímání, protože sama by svého času byla neskonale vděčná za vše, co sama nyní poskytuje. Já jsem taky někdy z něčeho zklamaná, ale vždy je to kvůli mému nenaplněnému očekávání. Ne proto, že by někdo něco nepociťoval. Jen prostě někdo zapomene, neprojeví, neudělá....