Přidat odpověď
S prvním dítětem jsme bydleli ve starém domě, přes chodbu sousedka s již velkou dcerou. My jí venčili psa, muž řešil nějaké technické věci, syn(cca 3) k ní chodil na Večerníčka, protože mi TV neměli, půjčovali jsme si navzájem vajíčka či mouku. Ona měla ráda našeho upovídaného syna, on ji s nezměrnou trpělivostí ho pustit k "dospělé práci" či vymýšlení a realizaci nebetyčných kravin, pečení 7x týdně. Idylka měla v podstatě jedinnou trhlinu - Helča byla děsně sprostá. Dělala mezi dělným lidem, šéfovala spoustě chlapů, do pr***e bylo zcela běžné, k***y poletovaly kolem velmi často. Tříleťák je velmi chytlavý tvor. Na prdeli se naučil R ale jinak platilo pravidlo, že sprostá slova nesmí od Helči z kuchyně. To, že doma se nenosí jídlo do postele a se psem u nás nespíme bylo prostě jasné. Na "přecvaknutí" mu stačilo 8 metrů chodby. Že by mne napadlo se zlobit na ni nebo dítě že pes sedí u jejího stolu, dítě pojídá svačinu v přestávkách mezi cvalem napříč bytem nebo jde spát o hodinu později než doma by mne nějak nenapadlo. Jedinný okamžik, kdy bych se ohradila, by byl v případě zásadního ohrožení zdraví dítěte nebo pokud by dotyčného psa pustila do MÉ postele. Dnes třicetiletý syn je velmi slušný, na tetu Helču dodnes vzpomíná a zatím mi jejich syna půjčují kdykoli já mám čas a on je ochotný se mnou zůstat, stejně tak zůstane snacha sama, když je např. syn o víkendu pryč. Určitě se k dítěti chodám jinak, než ona je zvyklá. Na zásadní věci (jídlo) se ptám, ale jednoznačně mám jiný metr na to, co je "vhodné", "bezpečné", atd. Btw. "kočičí" honičku v úrovni židlí, peřiňáků a stolů jsme naposledy hráli tak dvanáctiletí? A jaký máte náhled na piknik či snídani v trávě - tak taky člověk šlape mezi jídlo, ne?
Předchozí