Ze začátku jsem ji ráda měla - byl u nich vždy klid, neventilovaly se tam tolik emoce jako v naší rodině. Ale časem se to změnilo. U nich se neventilují emoce, jsou totiž citově docela ploší. A své nesouhlasy řeší intrikánsky za zády. Naivní a partnersky nepříliš zkušený manžel měl zpočátku tendenci se jim svěřovat s našimi hádkami (z domu to neznal, tak ho vyděsilo, že se lidi občas i ve fungujících vztazích pohádají) a oni si mě zaškatulkovali jako šílenou semetriku.

Po letech když vidí, že ta semetrika trošku drží dětem v rodině nějaký režim a ty praktické záležitosti, které manžel nezvládá, a že naše děti jsou navzdory mateřským genům vlastně docela fajn lidi, mě vzali trochu na milost. Nejvíc k tomu ale přispělo, že jejich jiné dítě si vzalo objektivně ještě mnohem horšího partnera, který má plnou hubu keců, ale jinak neudrží korunu, řešily se nějaké zpronevěry, dluhy ap.

V současné době máme tedy asi celkem korektní vztahy, ale nic víc od sebe vzájemně neočekáváme.