Přidat odpověď
Ropucho, v tomhle mám asi podobný pocit, jaký popisuješ.
Heroine na mě v současné době (když začínali, bylo to podle mě o dost lepší) jako celek (jsou v ní výjimky a občas opravdu dobrý článek, který se z trendu vymyká) působí jako projev ženské nejistoty.
Příliš mnoho důrazu na "my, silné ženy" - zhruba ve stylu "Čím hlasitěji mluvil o své cti, tím rychleji jsme přepočítávali své stříbrné příbory" :) Příliš to působí jako strach z odhalení vratkosti za halasnou fasádou sebedůvěry.
Řekla bych, že skutečně silné ženy jsou na prvním místě ne ženou, ale člověkem, a jejich síla se projevuje samotnou podstatou lidství, které nemá pohlaví. Jejich ženství je pak pro ně podporou a případně nástrojem, ale ne hlavním transparentem.
Abych vysvětlila na příkladu, co tím myslím - tak, třeba, Vlasta Kálalová primárně jednala jako člověk vědomý si potřeby humanity v konkrétních oblastech, nezdůrazňující "jsem žena", ale "jsem lékař". Druhotně ale ten fakt, že byla žena, dokázala účinně využít k tomu, aby zajistila zdraovtní péči dívkám, které nesměl ošetřovat muž. Tak asi tak nějak bych si představovala "silnou ženu", či lépe "silného člověka - ženu".
A Heroine to má, podle mého pocitu ze současné podoby časopisu, obrácené. Nejdřív provolá jako hlavní aspekt "je to žena" a pak na ní druhotně dohledává lidské kvality.
Někdy si tam vyberu, ale prostě tohle celkové vyznění mi nesedí.
Předchozí