Kouličko, budu tu zase za exota, ale něco mi to všechno připomíná. Můj, ode mě osamostatněný syn, začal v devatenácti bydlet sám ve městě, kde bydlí moje mamka, jeho babička. Po čase zjistil, že osamocené bydlení je velmi nákladné a domluvil se se svou babičkou, že bude bydlet u ní, v pokoji v domě tzn.společná kuchyně, sociál.zařízení, obývák. A zanedlouho si tam nakvartýroval (samozřejmě po dohodě s babičkou) svou novou lásku a přítelkyni, které bylo 16 let a nechtělo se jí bydlet na intru. Taky jsem se lehce podivila, že jí to její rozvedená mamka dovolila, ale my moc neřešíme, tak jsem neřešila. Spolužití někdy fungovalo, někdy haprovalo, jak už to tak v mezigeneračním soužití bývá. Tato uspěchaná láska dospěla k tomu, že děvče v sedmnácti (ve třeťáku) nechtíc otěhotnělo. Takže mladí si našli podnájem, mladá mamka porodila - já viděla druhou tchýni až v porodnici, nějak dodělávala školu a dodatečně i odmaturovala. Po třech letech se mladí rozešli. Syn se po čase opět nastěhoval ke své babičce a historie se opakovala. Jen nastěhovavší se slečně bylo už osmnáct. Po čase si našli podnájem a po dalším čase čtyř let se rozešli...Naštěstí bez dalšího potomka. V současné době probíhá nový vztah, samozřejmě se společným bydlením od samého počátku. Můj syn totiž nikdy s nikým nechodil, on s každou rovnou žil .
A co na to říkám já ? Neříkám na to nic. Můj syn je zodpovědný a pracovitý, je dospělý, jeho vztahy jsou jeho. V naší rodině nemáme ve zvyku někoho omezovat, hodnotit a řídit mu život. Pokud chce někdo radu, názor nebo pomoc, dostane se mu jí. Co říkaly druhé tchýně na to, že jejich mladé dcery bydlí s partnery ? Nevím. A pokud něco říkaly, zjevně jim to nebylo nic platné.
Ta první druhá tchýně se snaží své dceři řídit život, nadměrně jí zasahuje do vztahů - i když jí v šestnácti nechala bydlet s partnerem, takže jediná šance na normální život byla, odstěhovat se od ní co nejdál. Aby další vztah vůbec přežil.
Pokud jsi dceři takové bydlení dovolila, nezasahovala bych do toho. Dceru bych podporovala - finačně a morálně. Byla bych tu pro ní, kdyby potřebovala. V jejím věku je důležité, aby dokončila vzdělání. Ale jak žije ve "své nové rodině" je jejich věc a jejich boj. Určitě to není jednoduché, tak bych to nějakými zásahy, řešením a vztahovým rozebíráním nekomplikovala. Když bude dcera potřebovat radu nebo pomoc, přijde.
Myslím, že nikdo z aktérů tohoto mého životního příběhu ničeho nelituje. Něco to přineslo, něco to vzalo, něco to zkomplikovalo, a všichni to ve zdraví přežili. A to je prostě život.