Každý věk má své. A každý člověk si projde náročnějším i příjemnějším obdobím. Schopnost nějak se přizpůsobit situaci považuji za jednu z nejdůležitějších v životě.
Synovi bylo šest, když prodělal břišní příhodu s děsivými následky. Následně byl čtyři roky na parenterální výživě, měl centrální katétr - byl ošizen o každoroční léto na přehradě, kam pak všechni ostatní děti z rodiny jezdily, nemohl se koupat v bazánu (ani ve vaně). Nemohl jet na tábor. Nemohl spoustu věcí. Ale měl to štěstí v neštěstí, že ho baví spousta věcí, vlastně bych řekla, že ho baví život jako takový. Měl tedy kliku, že nedělal vrcholový sport, který by musel oželet. Ale on má tu výhodu, že zažil takovou vážnou věc a teď je prostě jen spokojený, že žije normálně, jako ostatní. Nikdy si nestěžoval, že nemůže, co ostatní - i když líto mu to bylo.

Co se týče uzavřených škol, je třeba rozlišit vzdělávání a sociální kontakt. Ten, kdo se chtěl vtdělávat, mohl i nadále. Syn se doma naučil mnohem víc - protože nebyl tlačen časem. Jako precizní člověk, co úkol ze zemáku dělá s atlasem, netem a cestopisnými knihami, byl doslova v ráji. To samé biologie, nebo dějepis. Na všechno měl klid. Sociální kontakt mu moc nechyběl, je spíše samotář. Jak se otevřela škola, je jak ryba ve vodě - nemá žádný skluz, protože poctivě pracoval. Ale ta změna mu tedy taky prospěla, není dobré být jen doma. Každopádně přišly písemky a jemu se prospěch opravdu spíše lepší.

Dcera je na gymplu, ta to má opačně. Domácí školu protelefonovala, písemky šidila. Škola jí chyběla kvůli kamarádům. Ta teď tedy kouká, ale dožene to. A je ráda, že není doma.