Dnes jsem ve frontě v lékárně vyslechla zajímavou debatu dvou maminek. Jedna z nich má velmi nadané dítě a je rozčarovaná, že podpora ve škole nic moc (byť říkala, že se učitelé snaží, ale...). Děti s poruchami učení či jinými handicapy mají své asistenty, ale na nadané děti už nezbývají kapacity ani peníze. Z její řeči vyplynulo, že si myslí, že společnosti by víc prospěla podpora velmi nadaných dětí, že ty slabé stejně nepřekročí svůj stín. Ideálně samozřejmě podporovat všechny, jenže v realitě českého školství to je utopie. Určitě by mluvila jinak, kdyby měla dítě z opačného tábora. Já si umím představit, že je spousta šikovných dětí, které limituje jejich porucha učení. Ale co na to místní asistentky? Jste přesvědčené, že vaše úsilí padá na úrodnou půdu? "Má to cenu?"
Přenesla jsem názory té paní na papír, protože jsem o tom nikdy takhle neuvažovala (našim dětem se vyhnuly jak poruchy učení, tak genialita, obojí naštěstí). Asi to není přesné, ale jako odrazový můstek k debatě to stačí.