Kajpo,
každý vidí ten svůj konec.... nicméně mi přijde, že pro "slabší" děti je podpory a pochopení spousta - pro ty nadané nikoliv (stačí pročíst rodinu - kde se doporučuje nadanému Pepíčkovi rozbít hubu, aby si tak nevyskakoval).

Dám příklad - byla jsem na recepci ve škole (je tam sekretářka, ředitelka, výchovní poradci atd.). Zvonilo na začátek vyučování. Do kanceláře se přikolébala cca třináctiletá holčina, zjevně downův syndrom, v teplákách, nejspís s plínou - a mávala světélkující čarovnou hůlkou a všem jí ukazovala. Sekretářka jí pochválila krásnou hůlku, a pak začala "ale Aničko, měla bys jít do třídy nebo bude mít paní učitelka starost, tohle bylo zvonění na vyučování". Bylo to úžasné, jak holku v klidu zvládla a a jak hezky s ní mluvila atd.
A já tam čekala na to, abych odhlásila ze školy dítě, jehož problémy týden před tím vygradovaly poznámkou "během vyučování vběhnul do kanceláře a málem porazil dva dospělé lidi". Dítě běželo do kanceláře schovat se před šikanou během sportovního dne - šikanou, kterou přítomný učitel odmítnul řešit.
Kdyby se o jeho šikanu zajímala škola alespoň tolik, jako o pos*** světelnou hůlku, nemuseli jsme měnit školu.