U našich si fakt myslím, že bráchu dřeli až moc. Mohl mit hezké dětství a oni hezké mladí a místo toho seděli cele dny v paneláku a učili chemii člověka, co sotva umí slabikovat.

Navíc pak byli druhotne zklamání i ze mne. Zpočátku jsem vypadala jako naprosto genialni dítě, protože při třetích narozeninách jsem umělá číst, psát a násobit. Akorát jsem nebyla genialni, ale učila jsem se tím, že X hodin denne v kuchyni morili skolni latkou postiženého bratra prvnacka a já byla u toho. Pak byli samozrejme zklamání, že ze mě ani přes nadějný nastup nic velkého nebude.

Dvojí zklamání a pritom oboji zbytečně. Stačilo by nás jen oba dva přijmout jací jsme.