Učitelé vyznávají myšlenku absolutní rovnosti. To v praxi znamená, že ve třídě neexistuje “chytřejšího” dítěte. Jinými slovy, všichni mají stejné podmínky a jsou na ně kladeny stejné nároky. Z toho důvodu studenti nejsou hodnocení známkami a to až do osmé třídy.

je mi jedno, jestli moje dítě má nebo nemá známky. není mi jedno, jestli látku umí nebo neumí. moje dítě má několik dys- a naštěstí neměl ani stejné podmínky, ani na něj nebyly kladeny stejné nároky jako na ostatní. to mu umožnilo i se svými vadami se naučit učit tak, aby to pro něj mělo smysl. pomohlo mu to v češtině zvládnout základy, na které se potom nabalují ostatní věci i v jiných předmětech (například i když vždycky rád a dobře počítal, tak jako dyslektik měl problém třeba s pochopením slovních úloh). na prvním stupni měl hodiny češtiny částečně se svojí třídou a částečně ve skupince dalších dys-dětí a navíc ještě individuální hodiny po vyučování, kterých jsem se účastnila i já, abych věděla, co a jak s dítětem doma procvičovat. jsem za to neskutečně vděčná, protože on je dys-, ne blbej.