Monty,
ale já jsem toto: smyslem socializace je separovat se ve skupinách podle zájmů, sociálního prostředí nebo intelektu nikde nepsala, ani si to nemyslím...

Jen si myslím, že v životě stejně člověk nakonec skončí v nějaké skupině lidí se stejnými zájmy / názory / zkušenostmi / prioritami / zaměstnáním...

Z mých sousedek si víc než s Američankama rozumím s jednou Ruskou - protože ona si prošla totáčem a nemusím jí nic složitě vysvětlovat - a to přes to, že je Židovka má některé věci ještě úplně jinak. NIjak se neseparujeme, ale prostě v situaci, kdy je tam víc sousedů, tak dříve nebo později skončíme tak, že se spolu bavíme my dvě... Když bude slezina ve stájích, tak se budu bavit spíš a víc s lidma, kteří mají pracovní / westernové koně než se skokany. Protože prostě řešíme podobnější problémy. V práci se setkávám s lidmi, kteří mají podobné zaměstnání - a ne že by si např. překladatelka nemohla u oběda sednout s kotelníkem a probrat třeba poslední metalový konzert (nebo zahrádku, nebo jánevímco) - ale pokud prostě nebudou mít společný zájem / téma, tak si toho nebudou mít tolik co k vykládání.

Očekávat, že děti budou automaticky nadšené ze VŠECH třiceti spolužáků jen proto, že skončily v jedné třídě, mi přijde mimo. Kolik máš ty kamarádů (jako fakt dobrých kamarádů, s kterými se pravidelně vídáš - nejen na školním srazu jednou za čas) ze základky? Já ani jednoho. Střední škola je už něco úplně jiného - ale ti, co přetrvali přes různé životní kotrmelce jsou ti, s kterými mám společného víc, než adresu, na které jsem bydlela před čtyřiceti lety.