Půlko, já se asi bála jen nějaké vrozené vady, nebo třeba nějakého fakt těžšího mentálního postižení...třeba o autismu jsem před synovým narozením nevěděla téměř nic, jen že něco takového existuje...no a když se kolem těch 3 let řešila ta jeho dysfázie, tak jsem si prostě nastudovala všechno, k čemu jsem se dostala, dospěla jsem k názoru, že to není žádná tragédie a začali jsme s tím pracovat...doktorka na foniatrii se mě tenkrát ptala, jak to dělám, že jsem tak klidná, že se jí tam rodiče hroutí, že mají strach, že budou mít nevzdělatelné dítě apod... No, já to prostě brala tak, jak to přicházelo a byli jsme odhodlaní udělat všechno pro to, aby na tom syn byl jednou co nejlíp...co bude za rok, za dva, za pět let...to jsme neřešili...stejně tak jsme ho nesrovnávali pořád s ostatními, sledovali jsme jenom jeho vlastní pokroky...