Souhlasím - pozvat a respektovat odmítnutí...

Ale jestli zůstal táta sám se 14ti letou dcerou, nabídla bych jim klidně i jen pomoc s organizací - tedy (jestli vařívala hlavně maminka) třeba navařit sváteční jídlo (klidně na celé svátky), dodat cukroví atd. (aby neměl táta ještě stres, že musí udělat hezké vánoce, ale připálí řízky nebo tak něco...) Klidně bych tátovi nabídla i pomoc s koupí dárků pro dceru, pokud to dřív byla starost hlavně mámy, dovedu si představit, že ženská se líp trefí do vkusu 14ti leté slečny... čili - rozhodně bych to neomezovala na "nechcete přijít 24. večer"?

Taky by bylo fajn, (kdyby byli sami doma) podstrčit jim nějaké dárky i pro ovdovělého tátu... Pro mě je hrozná vzpomínka na první vánoce bez táty, když jsme byly děti, že máma pod stromkem neměla nic, resp. jen drobnosti od nás (jak už děti za komunismu mohly dávat maminkám - čili něco stylem vlastnoručně vyrobené přání a "živé květy"). Nic jiného si z těch prvních vánoc nepamatuju, než ten šok, že vlastně (my pořád máme mámu, která se postará, navaří, nakoupí nám dárky) ona nikoho nemá... Náš táta taky umřel v září, takže to bylo podobně čerstvé a tohle si holt i po těch víc než 30 letech pamatuju...

Osobně si nemyslím, že bych chtěla jít v dané situaci slavit vánoce do jiné úplné rodiny, kde budou "druhé děti" zářit štěstím, rozbalovat hromadu dárků a tak. Pokud by s tím i souhlasili, že přijdou a (nemáte-li děti úplně maličké), snažila bych se ty společné vánoce pojmout nějak "opticky spravedlivě" (čili aby Vaše děti a vy navzájem jste nerozbalovali 100 dárků a oni tam neměli každý 2 třeba).