Libiku, už pět let? Jsi báječná žena plná pokory a citu, empatie, s občasnými špatnými náladami a snad můžu říct, že ráda sleduju, jak .."žiješ"

V poslední době mám pocit, že je tady dost uzavřená společnost, takové jádro, asi už se dost známe, za ta léta :) Mi rodina pomohla hodně. Asi je to dáno i stylem života, jak jsme omezeni ve styku s lidmi, tady jsou lidi, kteří rozumí a já se na ně obracím s důvěrou. Ale tematicky, kontroverzním diskusím se vyhýbám, jen si počtu.
Ani nechci vzpomínat. Když se Riška narodil, když měl pak svůj první epi záchvat a byl tak dlouho v bezvědomí, nechala mě sestra v nemocnici na počítači a psaly jste si se mnou ve dvě v noci, když od nás odešel muž a bála jsem, že skončíme v azyláku, vaše rady nepomohly, protože stát neumí reagovat rychle, ale přišla mi spousta nabídek pomoci a taky nějaké balíčky. A jedny vánoce mi paní poslala balíček přímo pro mě, bylo v něm i skleněné srdíčko se čtyřlístkem, dlouho jsem ho měla pod polštářem a stále ho mám na nočním stolku, to už je taky let - doufám, že to paní čte, myslím, že už ji tu nevídám.
Asi dřív bývala témata víc osobnější, možná je to věkem, že máme ty bouře za sebou a už se nechceme tak odkrývat, i já jsem už jen monotematická.

Dneska jsem na tebe vzpomněla hned zrána, že je to těžké období.. pošlu ti ty vločky, malé potěšení, napiš mi do meilu, mám jich horu, tolik práce a útulky na trhy nejdou, tak to pošlu dál.