Tak mě na mě baví ten vývoj. Jako dítěti mi přišla mimina všechna stejně nehezká a otravná, stranilaj sem se jich (pokud to zrovna nebyli mí bráchové visící mi na krku) a nechápala co na nich kdo vidí. V rané dospělosti mě zajímala jen ta má, tak v pozdní dospělosti mi miminka přijdou jako malý voňavý zázrak. Dokonce v nich vidím jejich specifické rysy i podobu s rodiči, často v nich vidím už ty budoucí dospělé lidi. Vlastně mě mimina docela fascinují a líbí se mi všechna. Ať si jsou šišatá, červená, ďubkatá.. Je to zázrak života. Jako všechna mláďata. Taky mě baví objevovat v lidech, kteří nejsou na první dobrou hezcí krásu, která se vždycky najde. Nevadí mi ani lidé postižení a různě znetvoření. Rychle si na jejich specifickou vizáž zvyknu a vidím je úplně normálně.
Dnes třeba vaří v Prostřenu kluk, který nemá ruce ani nohy, má pusu nakřivo, je mu špatně rozumět.. A přitom je moc milý, vtipný a šikovný. Klidně bych ho jako miminko pochválila a popovídala si s jeho maminkou o životě.