Valkýro, já jsem se za svoji maminku styděla už jako malá, protože na rozdíl od matek ostatních dětí, které je měly ve dvaceti, mi připadala strašně stará. Taky jsem se za ni styděla, když v srpnu 1968 měla hysterický záchvat na veřejnosti, protože jsme uvízly v Ostravě, nejely žádné vlaky, všude bylo plno vojáků a tanků a maminka si myslela, že je stanné právo jako za války a že nás zastřelí, když nebudeme po setmění doma. A můj syn se za mě styděl kolem 15-20 let, když jsme měli jít někam spolu, tak předstíral, že ke mně nepatří. Jestli se děti za mě stydí i teď, to nevím a ani to vědět nechci. Vím, že nejsem zdaleka dokonalá, spíš divná, takže bych se ani nedivila, kdyby se za mě styděli. A nějak je mi to jedno. Mně je vlastně většina věcí, které ostatní lidi řeší, tak nějak jedno. Jsem apatická a duševně otupělá. Chci jen, aby mi všichni dali pokoj.