Val,
moje máma taky. Její oblíbená nadávka byla "krávo hnusná, pitomá". A používala s oblibou tělesný tresty, resp. používala je do chvíle, než jsem byla schopná se jí postavit a případně se i fyzicky bránit, když výstraha nestačila. Protože moje máma se potácela mezi smutkem z toho, že neví, "co se mnou", a vztekem nad tím, že mám přesně ty vlastnosti, který by ona sama chtěla mít. Do mých cca pětadvaceti byly naše vztahy na bodě mrazu, ne že bych jí cokoli vyčítala nebo to ve mně bylo jako v koze, jsem splachovací a neberu podobný věci nijak dramaticky, ale neměly jsme si co říct a dost jsme se navzájem sraly. Pak z ní někde na pivu vypadlo, že mě chtěla "zlomit" právě z toho důvodu, že mi vlastně záviděla, že se nenechám. Protože jí rodiče "zlomili" a vlastně začala normálně žít až poté, co oba umřeli. Přišlo mi to dost smutný, tak jsem nějak usoudila, že nemá cenu jí posírat už tak dost posranej život tím, že bych v sobě živila nějaký negativní emoce vůči ní.