Uz mé třetí téma a opět jsem se rozhodla sem napsat, jak se to u nás vyvíjí a zase se vyplakat Rodině na rameno.
Ex je odstehovany od jara, vztahy jsme nejak stabilizovali, jsou korektní. Nehádáme se. Dohoda zatim funguje a rozvod ok.
Samozřejmě v tom všem figurovala jiná žena a myslim, ze mu to nezapomenu.

Do léta jsem byla v opravdu zoufalé situaci, ale postupně se to lepsilo. A pak jsem udelala tu osudovou chybu, ze jsem pustila do svého světa nekoho nového. A misto, aby to pomohlo, celé se to zkomplikovalo. Asi jsem se na to mela vykašlat, ale prostě jsem myslela, ze to uz bude lepší. Prakticky do listopadu to nejak fungovalo i když se vídáme sem tam. Od doby, co se blíží Vanoce mě cela ta situace začíná paralyzovat. Nemam chuť nic resit, zdobit, uklízet, vlastně jeste nemam ani darky. Padá na mně děsný smutek a zaroveň výčitky k novemu človeku, ze bych vlastně nemela byt smutná, když mam jeho..
Dneska jsem doma sama a místo uklidu a resení dárků cely den bulím a nemůžu prestat.
Predstava, ze budeme na Štědrý den ve 3 me děsí stejne, jako ze budeme s někým novým, kdo nás prakticky vůbec nezná. I když s detmi se zná a vychází v pohodě. A rozhodnutí nechává na mně. Teď resim, jak se donutit ke zdárnému konci. U tatínka budou Vánoce 23. takže cokoliv udelám už budu delat jako druhá a kouzlo Vánoc v háji. Tam je všechno nachystáno na jedničku. Tam žádné zoufalství neprobíhá. Tam je pohoda.
Přemýšlím, jak to pojmout, když uz žádné tradice vlastně nebudou a všechno jedem od nuly, vsechno se prostě delalo s tátou.