Neberu to jak malicherné, každý máme nárok na svoje strachy, ale fakt myslím že se toho děsíš příliš a úplně zbytečně. Ono se možná fakt nic moc nezmění.

A neboj já tomu i rozumím. Já bych ani nepsala o nemoci, ale prostě způsobila ten náhlý a předčasný přechod, takže to jinak napsat nejde. Ja se vlastně tehdy cítila hloupě, přežila jsem něco fakt zlýho, měla jsem obrovský štěstí. Ale přesto to se mnou zamávala ta definitiva, že už prostě vaječníčky fuč navždy. Ale to bylo i tím že tehdy jsem se teprve smiřovala s tím, že už je nebudu k ničemu potřebovat. Já bych totiž bývala klidně měla i v tom věku ještě další dítě, jenže nemoc a následky znamenaly že definitivně ne.
Takže pro mně vyrovnání se s přechodem znamenalo definitivní konec naděje že bych ještě mohla mít třetí dítě. A nějakou chvíli jsem se s tím srovnávala.
Testy mi tehdy dělali z krve, hormonálně to bylo jasný.

No samozřejmě ve věku 47 už to nevidím jako žádnou tragédii dostat se do menopauzy, teď už je obvykle fakt ženská k ničemu až tak nepotřebuje, a prostě je to přirozený proces.

Já bych řekla že to fakt je zbytečně démonizovaný.

Jaký "úplně skončila" ? S čím ?
Fakt klid