Renko,

to je zásadní problém, který tak nějak vytlačujeme.
Že člověk, a starý obzvlášť, nechodí ven jen proto, aby neumřel hlady.

Kdo z nás, kromě Staré husy, je dlouhodobě zavřený doma sám; kdo si nechá vše vozit, s nikým naživo nepromluví? A navíc nemá na práci nic než sebeobsluhu? My se i v tom nejtvrdším lockdownu potkáváme doma tři až čtyři plus tři kočky. Netrávíme hodiny konverzací, ale zcela bezděčně celé dny průběžně komunikujeme - já jsem při HO už teda dost překomunikovaná a toužím po půldni sama doma.

Senioři, a ti starší zvlášť, vycházejí ven především proto, že musí. Není to zdaleka jenom rozhodnutí typu "v základu nepotřebná činnost versus ochrana zdraví", ale "riziko ztráty rutin, které udržují seniora v chodu, versus riziko infekce". Musí se hýbat; člověk v osmdesáti si nemůže dovolit měsíc nevyjít z bytu, protože by se mu mohlo poměrně snadno stát, že už by z něho nevyšel nikdy. Je to fakt důležité. Pro mou devadesátiletou kamarádku je každodenní cesta pro jogurt a pečivo (základ jí přiveze rodina) hrozně důležitá, protože ty čtyři minuty strávené konverzací se známým majitelem krámku v podloubí o dva bloky vedle plus dalších pět minut hovoru s podobně starou sousedkou na chodbě paneláčku jsou mnohdy dohromady veškerá živá komunikace. Televizi si pouští spíš jako rádio, protože hodně špatně vidí, ale naštěstí pořád dobře slyší. Telefonuje s lupou, jinak nevidí na tlačítka, tudíž toho moc nenatelefonuje. Obsluha PC nebo tabletu, i kdyby si troufla, je s jejím zrakem prostě zcela nereálná.

V sedmdesáti zase skutečně nemůžete strávit měsíce před televizí bez jakékoliv aspoň trochu smysluplné činnosti, a to ani tehdy, když s jistým štěstím nejste v bytě úplně sám, ale s partnerem.

Senior se musí pohnout a jít ven, a takhle v zimě navíc potřebuje jít přes den, ne potmě. Navíc jsem přesvědčena, že s rouškou není třeba nákup až tak nebezpečný.