Kat, děti a vnučka jsou fajn. Ale není to můj život. Jsem ráda, že za ně již nenesu odpovědnost, ráda že jsou a jací jsou. Ale smyslem mého života (světlo na konci tunelu, něco, k čemu stojí za to jít...) nejsou. Jsou sami o sobě, pro sebe. Nevím, jestli se mi to daří dobře popsat, ale "to už není moje věc", prostě.

Mně by zajímalo - respektive Hroudu by mělo zajímat, co je - bylo by - pro ni světlo na konci tunelu. Jestli ho potřebuje k pocitu reality, přítomnosti,... já ne. Pokud Hroudu trápí "jen" pocit absurdity všeho, pak je otázka, jestli nedělá reálně příliš mnoho věcí. Jestli nemá nereálné představy o tom, co je to "normálně fungovat".