Hroudo, beznaděj mám v sobě taky. Dnes jsem odučila 15 vyučovacích hodin, večer jsem byla tak šíleně unavená, že nemůžu ani spát. Musím pořád pracovat, když nepracuju, padám do depresí. Takhle pomáhám strašně moc individuálním studentům nepadat do depresí.
Touto dobou se každý rok těším, jak 1.ledna letím s kamarádkou někam daleko, tam denně běháme z galerie do galerie, dáváme si něco moc dobrého v restauracích a těch pět dnů s ní je pro mě strašně důležitých. Je to lepší než jakákoliv psychoterapie. Letos se nemám na co těšit. Nemám žádný bod v budoucnosti, na který se můžu těšit. Přitom objektivně se mi nic neděje. Mám práci, netrpím nouzí, hladem, jsem zdravá. Akorát prosedím hodiny na židli, bohužel tloustnu, i když se snažím se hlídat, neskutečně moc mě bolí všechny kosti a klouby a přemýšlím, jestli to souvisí i s mým možným nástupem přechodu a nebo nějaké revma ... a ze všeho nejvíce na mě padá zoufalství, že ta kamarádka, se kterou cestuju, se semnou nechce teď vídat. Ona se pracovně musí vídat s pacienty, já jsem těžký astmatik a ještě beru léky na vysoký tlak, ona se bojí, že jsem riziková a "chrání" mě. Nechci chránit. Nepotřebuju chránit. Kovidu se pořád nebojím, spíše se bojím, že umřu a už jí neuvidím.