Myslím, že radost ze života (téměř) za všech okolností a těšení se na něco by měl umět každý, kdo chce být na živu. A když to nedostal do vínku, je jeho životní povinností se to naučit. Možná by to měl být jeden z hlavních předmětů ve škole i doma. A když není, je na každém, aby přepral beznaděj a hlavně jí nepropadl.
Já se těšení taky naučila a programově ho vyhledávám. Základ je se nehroutit, když těšení nevyjde a ihned si operativně a promptně vyhledat těšení nové. Člověk si musí sám stanovit svoje těšící prvky, to za něj nikdo neudělá. Někdo má štěstí, že se jako těšitel narodí. A kdo to štěstí nemá, ať na sobě zamaká. A někdy si klidně dopřeje to potěšení, netěšit se vůbec na nic. A programově si užije pesimismu, melancholie, nicoty a beznaděje. Nejlépe s nějakým depresivním filmem či muzikou.