Taky nejsem věřící a k víře mám vysloveně negativní vztah, ale přesto si často představuji, jak jeden z mých nejbližších, který loni odešel, je v Nebi, občas se k němu (směrem k Nebi) obracím a mluvím s ním, mám pocit, že na mě dohlíží a drží nade mnou a mojí rodinou ochrannou ruku, vidí všechny úspěchy svého vnuka a má z nich radost a hlavně už mu je dobře, nic ho netrápí, setkal se tam se svými kamarády, kolegy z práce, se svými předky atd. a mají se všichni fajn. Odešel ve stejný den jako jedna známá osobnost, se kterou se sice samozřejmě neznal osobně, ale měl tu osobnost rád a byli podobného věku, tak si tak představuji, jak si tam spolu povídají. A celkově mám daleko intenzivnější pocit, že na mě shlíží z toho Nebe a že tam prostě je, když pohlédnu nahoru, než na hřbitově, kde je na pomníčku jeho jméno a kde opravdu fyzicky odpočívá jeho popel.

Vím, že to jsou všechno nesmysly, ale pro člověka je těžké přijmout, že někdo z jeho života prostě najednou navždy zmizí a není (byť třeba právě v tomto případě to pro něj bylo doslova vysvobození po 3 letech života-neživota) a proto je přijatelnější ta představa, že se dotyčný jen přesunul jinam, kde se má daleko lépe, než my tady, nic ho netrápí a z toho bezstarostného místa shlíží na nás a říká si, jak se má fajn. I dokud žil a mnohokrát se schylovalo k nejhoršímu, ale ještě měl ten jeho život aspoň nějakou kvalitu, tak jsem se vždycky obracela k Nebi (byť na Boha nevěřím) a prosila, ať to ještě tentokrát zase vybojuje. Byl velký bojovník...před 4 lety v tuto dobu ležel na ARU a posléze JIP a lékaři mu dávali jen několik dní života. Přežil další skoro 3 roky, ale bohužel kvalita života prakticky nulová a k životu to už nebylo.

Jestli se někdy setkáme, jsem nějak nikdy nepřemýšlela...vzhledem k tomu, že si představuji být jednou pohřbena vysypáním popelu do moře v Řecku, tak mám pocit, že zůstanu navždy tam, v tamních vodách a na Nebe tím pádem nemám nárok...