Moniko, není to jedno, vysvětluju si tak různý fobie a úzkosti a de ja vu.
Já jsem jako hodně malá brala to, že jsem dítě, jako omyl, stydela jsem se, že se ke mně tak chovaji. Cítila jsem se jako blonďatá paní s dlouhými vlasy.

Až později jsem se tak nějak szila s tím, že nejsem dospělá, ale pořád jsem byla divná, ne dětská.

Sedí mi to na Život po životě.