Já ti rozumím a mám to vlastně stejně. Až na to, že nemůžu pracovat a po skoro roce, kdy to (s malou přestávkou) trvá, zjišťuju, že mi to vadí víc, než na kolik jsem se cítila. Neděje se mi nic ve smyslu existenčních obtíží, rodina a tak. Mám pořád co dělat, ale chybí mi moje práce. Nestěžuju si, umím si představit větší ztráty. Ale stýská se mi. Blbá je ta frustrace, snažíš se dělat spoň něco, ale nakonec to nejde, teď mi de facto kleklo druhé studio, dost jsem se na to upínala a pracovala k tomu a nic, zhluboka dýchat.. nevyhneš se pocitu, že kdyby se vláda nechovala tak idiotsky, zrovna ta studiová práce mohla být možná. Není - není.