"Jen je nejdůležitější najit tu, která vyhovuje konkrétnímu dítěti a rodině. Protože spokojeně obě strany jsou základ."

Speciálně u VD dětí to není vždycky možné. Musí se s nimi intenzivně pracovat a někteří rodiče prostě nechtějí. Mají pocit, že mají NÁROK na odevzdání dítěte do jakési opravny která ho musí individuálně opravit a vrátit dokonalé. Mezi školkami a rodiči, zvláště těmi, kteří čelí nové diagnóze nebo novému podezření na ni, jsou šílené třecí plochy – učitelé a ředitelé v podstatě bez jakékoli kvalifikace a ve volném čase fungují jako psychologové a mediátoři, kteří hodiny a hodiny vysvětlují, přesvědčují – a někdy se to podaří. To, že rodič nechce přijmout diagnózu dítěte je běžné, je to vlastně jakási forma ochrany dítěte. Jenže fakt není v silách škol s nimi tohle řešit. Podle mě by měla automaticky fungovat nějaká odborná edukace rodičů, odborníci placení za to, že to rodičům v klidu vysvětlí, povzbudí a naučí je s dítětem pracovat.