“ TaJ, právě proto, že ty pochvaly nemá rád, by se je měl naučit přijímat, spousta lidí to neumí a je to problém”

Přicházím do diskuze pozdě, a navazuji na vedlejší, ukončené vlákno, ale téma pochval mě vždycky zaujme.

Dřív jsem tohle téma neřešila, dokud jsem nenastoupila k nám do školy. Dnes už mi naskakuje husí kůže, když slyším, že někdo někoho CHVÁLÍ. Zvlášť když to dělají dospělí vůči dospělým, to mám úplně osypky. Tak dělám osvětu a nabízím svůj pohled. Někomu to smysl dává a zkusí to, někdo nevidí důvod od pochval ustupovat, protože je to jen “slovíčkaření”. Je to každého věc, pohled nabídnu, a tím končím. Je to možná o slovíčkách, ale jak víme, slovo je mocná zbraň.

POCHVALA je pro mě akt nadřazeného nad podřízeným - rodič-dítě, učitel-žák, šéf-zaměstnanec, pocitově to mám spojeno s pohlazením po hlavičce a udělením lízátka. A to je pocit, který nemá ráda spousta lidí.

U nás ve škole učitele podporujeme v tom, aby dětem místo pochval dávali OCENĚNÍ. Oceňuji někoho, kdo je mi partnerem, dívám se na něj ze stejné úrovně, z očí do očí. Oceňuji popisem toho, čeho si na daném výkonu konkrétně cením, není to pouhé “chválím tě” - to je prázdná formulace. Takže to není jen o výměně slova “chválit” za “oceňovat”. Jen se to lidi musí učit, je to součást formativního hodnocení.

Správně podané a promyšlené ocenění přijme snad každý člověk, protože reflektuje jeho skutečnou aktivitu, úsilí a výsledek.