Val,
já jsem pracovně potkávala téměř výhradně nepoužitelný intelektuály, umělce a kreativce. A když už to náhodou nebyl úplně čistokrevný bohém, ale měl i nějaký normální povolání kromě "umění", tak už byl v penzi. Já mám tyhle lidi ráda jako kamarády, ale domů bych to prostě nechtěla, ono je to zábavný tak do pětadvaceti, pak už se z toho stává dost opruz. Jeden starý pán, doktor filozofie, se kterým jsem léta pracovala, mi vždycky říkal, že pro mě je ideální partner nějaký muž se solidním povoláním, který má umění jen jako koníček, třeba lékař, právník nebo architekt - a na takový chlapy jsem prostě v reálu neměla kde narazit. A když už se nějaký náhodou našel mezi těmi "umělci", byl už dávno ženatej.