Já se koupu, že věci si nesu v tašce a tu pověsím na zábradlí (molo, strom nebo kus papundeklu) a věci skládám v správném pořadí (v jakém je pak budu nandavat). Nosím si s sebou kus tlustého papíru (z krabice, všude je jich hafo, když nemám z vlastní domácnosti, vezmu od popelnice s papírem) a na tom stojím, když se svlékám a převlékám, protože jinak bych musela stát na kamenných schodech nebo studené zemi a to fakt není dobré. Když se koupu v přírodě tak to neřeším, ale koupu se též nikoli bez lidí, byť se nepřevlékám na rušném místě, no a to jsem vychytala tak, že vršek neřeším, sundám plavky, otřu se, nandám triko, je to chvíle... a pak mám svetr pod kolena, sundám spodní plavky nandám volné kalhoty, volné ponožky (nelepí se na tělo), vklouznu do volnějších bot.
Ale to oblékání je na celé akci nejnáročnější.
Podnětem pro koupání asi bylo více času s rodinou v přírodě na jaře při Covidu a současně, že jsem otužilce viděla ve filmu Bába z ledu, chtěla jsem to také zkusit a moc mě to chytlo. Nevnímám to jako módní vlnu a těší mne, že okolo sebe otužilce opravdu vídám. Mě se ta aktivita hodně líbí, naprosto ekologická. Mám při ní pocit, že mám nové zážitky, to co přináší cestování nebo nový sport a tohle je taková kombinace přírody a pohybu, něco obdobně náročného jako turistika. To je můj šálek kávy, já nejsem moc ne velké a náročné výkony, všechny sporty jsem dělala a dělám vyloženě rekreačně a tohle je obdobně náročné, nestrhám se při tom, jestli to popisuji dobře, a přitom zážitky krásné. a ještě mne baví pozorovat, jak to funguje. Kdy se mi chce koupat (např. když se vykoupu v zimní vodě dvakrát za sebou dva dny, tak třetí už mě to tam opět strašně táhne, když po třech dnech, tak tu chut jít se zase vykoupat mám zase jinak, no a to mne překvapilo, chodím v zimě v podzimním kabátu a triku (mám řekla bych, o dvě vrstvy méně než ostatní) a je mi teplo.