Můj děda uměl husy ochočit tak dobře, že za ním i samy přišly, když seděl venku a kouřil, žraly mu z ruky, on se tomu ale věnoval a dal si s tím tu práci. Babička se jich nebála, i když po ní šly, takže na ni prudily, ale nic jí neudělaly. Já jsem šla vždycky husám z cesty a ségra odmítala jít tam, kde jsou puštěné husy .
Slepice jsem si oblíbila až teď. Už na fakultě nás učil jeden učitel, že slepice jsou teritoriální zvířata s velkým teritoriem, nevím už přesně kolik, ale docela hodně čtvereřních metrů na jednu slepici. Na venkově se s nimi tradičně nakládá podobně jako s ovocnými stromy, malé rozestupy. Slepicím to vadí, přežijí a snáší, ale jsou vzteklé a nemají pěkné peří. Když mají dost místa, vypadají úplně jinak a jsou fakt klidné. Viděla jsem ochočené slepice, co se nechají chovat jako kočka. Mně se nějak nikdy nechtělo poňuchat se se slepicí, ale výhled na velké, tlusté, lesklé, spokojeně hrabající slepice je uklidňující věc. Kamarádka jich má asi pět ve velkém sadě. Kohout je teda prudič a neruda, otravuje i ty slepice, ale hlavně na lidi je ras. Ale fešák.