Říká se, že když ve snu prožijeme něco strašlivě živého, co nás zasáhne tak hrozně moc reálně, že nevíme, zda je to realita, nebo sen a doznívá to v nás i kolik dnů...že je to vlastně strašně fajn, protože jsme si tu emoci a to zoufalství už odžili, pochopili a je to "dar z nebes", abychom to nemuseli prožívat reálně.
Nevím, fakt je, že i pár takový strašlivě živých mám...s dobrým koncem, už před dlouhými roky. Jeden z nich ale pokračoval do reality, díky němu jsem se dopídila právě té reality. Prostě to pokračovalo, ten sen byl vlastně pravda, kterou jsem jen neviděla.
Takže když nepočítám ten poslední, za ty nejodpornější a nejreálnější jsem vlastně byla ve finále vděčná. Často se jednalo o děti, nevěřila jsem, když jsem se vzbudila, že to byl jen sen...ale ve snu jsem si říkala, kéž by to byl jen sen...